Vyhýbavá osobnost

Je charakterizovaná extrémním strachem z odmítnutí či hodnocení. Lidé s těmito rysy sami sebe hodnotí nízko (jsem méně než druzí, nekompetentní, nešikovný, nepohotový...), jsou plaší, úzkostní, ostýchaví a introvertní. Své vlastnosti se snaží maskovat, protože jsou přesvědčeni, že kdyby je někdo poznal takové, jací opravdu jsou, odmítl by je. Mají také strach před hodnocením či kritikou, protože ty většinou odmítnutí předcházejí. Díky těmto vlastnostem se pak programově vyhýbají všem situacím, kde by k hodnocení, kritice a následnému odmítnutí mohlo dojít. To jim může dělat velké problémy při navazování vztahů nebo při budování kariéry, přestože mohou být talentovaní a inteligentní. Na rozdíl od člověka schizoidního, vyhýbavý pacient po těchto hodnotách touží, což může vést k dlouhodobým pocitům frustrace, úzkosti a pesimismu. Úsměvným příkladem takového člověka by mohl být profesor Matulka v podání Jindřicha Plachty ze starého českého filmu Cesta do hlubin študákovy duše. Nesmělý a plachý profesor přírodopisu stále odkládá státní zkoušku, protože se na ni necítí být dobře připraven. Jeho studenti pomocí milosrdné lsti pod záminkou nákupu nových exemplářů do školní sbírky zkoušku zprostředkují u laskavého profesora Vondráka. Profesor Matulka neví, že je zkoušen a exceluje svými vědomostmi. Situací je pak velmi překvapen stejně jako vynikajícím hodnocením. Bez problémů složil zkoušku, ke které by se sám patrně nikdy neodhodlal. Tím se mu také dostane korektivní zkušenosti, která jej může motivovat k tomu, aby pomalu začal přehodnocovat svůj pohled na sebe. Korektivní zkušenost je důležitým účinným faktorem psychoterapie těchto pacientů. Kořeny této poruchy bývají spojovány s nízkou tolerancí a silnou negativní emoční reakcí rodičů na neúspěchy dítěte, které se něčemu učí. Pocit hanby a studu se objevuje v prvním roce života, zcela evidentní je v době, kdy se dítě učí chodit na nočník.