Vyhráno po pubertě? Ani náhodou

Jelikož mi všichni vtloukali do hlavy, že si nesmím ubližovat, tak jsem to nedělala. Jen jsem vyhledávala nebezpečné situace, nerozhlížela se při přecházení silnice atp. Řekla bych, že v tomhle období nadobro zmizel můj pud sebezáchovy. Vlastně když bych zemřela, ani by mi to moc nevadilo. Často jsem také přemýšlela, že si sáhnu na život sama. Jsem ale puntičkář a nikdy jsem nic nedomyslela tak, aby to bylo dokonalé, aby to bylo 100%. Zkrátka jsem na to neměla prostředky, nenechávali mě samotnou a možná i ta odvaha chyběla. Chodila jsem se koukat na nedaleké vlakové nádraží. Stoupla jsem si na most a třeba 2h tam stála a koukala na projíždějící vlaky. Bohužel jich moc nebylo, takže i tato volba se ukázala jako nespolehlivá. Zůstalo tedy jen u těch myšlenek, zlámaných rukou, nohou, poškrábaném těle od trnů, otřesech mozku atp.
V 18 letech jsem se s přítelem odstěhovala a přesto, že ten strašák ve skříni vysel, cítila jsem se poměrně dobře. Měla jsem stále chuť vytáhnout žiletku, to ne že ne, ale čim dýl jsem to neudělala tím to bylo snesitelnější. Chuť neslábla, ale moje vůle nejspíš sílila. Přítel o mých jizvách věděl, ale nikdy se na ně v podstatě neptal, nevim jestli ho to nezajímalo, nebo se snažil být taktní. No je to vlastně jedno, protože bych mu beztak nic neřekla. Osobní věci si zkrátka nechávám pro sebe a je jedno jak je mi člověk blízký. Časem se, ale opět začlo vše horšit a já na žiletku myslela víc a víc. Potřebovala jsem zkrátka nějak zaměstnat.
No a pořídila jsem si psa. To bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě co jsem kdy udělala. Pes mi moc pomohl, vytáhl z toho nejhoršího, protože jsem věděla, že tu musím být pr něj. Měla jsem za něj zodpovědnost a jeho lásky jsem si vážila. Vždy věděl kdy je mi mizerně a kdy mi naopak nemá radši chodit na oči. Byl to vlastně mů první přítel. A jediný. Nezjištný, opravdový.
Když jsem začala chodit do práce, začlo to jít zase z kopce.
Všudypřítomný stres, shon, hodně lidí a cestování mi nedělalo dobře. Nemám ráda lidi, kort když jsou blízko. Často jsem měla panické stavy, kdy se mi rozbušilo srdce, nemohla jsem popadnout dech a měla pocit že umřu. Mívala jsem to už dřív, ale asi mi to bylo jedno. Chtěla jsem umřít. Teď ale ne, musela jsem tu být. Panické stavy se obracely buď do nesmyslného úprku, např. z MHD, nebo práce až po agresi. Když nebyl možný ani jeden z těchto úniků, můj mozek zkrátka vypnul a omdlela jsem. Tyhle masivní úzkosti mi zužují život do dnes ale už je aspoň umím pojmenovat. Tehdy jsem ve všem viděla nemoc, fyzickou chorobu. Až po letech jsem zjistila, že to má co dělat s mou hlavou.
Začla jsem se vyhýbat lidem. Neuměla jsem je odhadnout, nerozuměla jsem jim. Přišlo mi že reaguji na realitu jinak než oni. Např. na pohřbu prababičky jsem dostala asi hodinový záchvat smíchu až mi tekly slzy. Oproti tomu když mi ujel autobus, byla jsem schopná se na zastávce zhroutit a zoufale brečet do příjezdu dalšího. Zkrátka to v té hlavě mám nějak jinak. Neumím odhadnout lidi, nesmyslně se fixuji a důvěřuji lidem, které vidím třeba poprvé. Naopak stačí malé škobrtnutí, nebo jen změna nálady, abych nenáviděla ty, které jsem milovala. Přátelé moje nálady nechápali a někteří se mě začli stranit. Ti druzí, nevím jestli opravdoví, mě začali brát jako blázna. Blázna v dobrém slova smyslu, byla semnou legrace, protože nikdy nevěděli co udělám. Stala jsem se takovým trochu šaškem a neúmyslným bavičem společnosti, což mi vydrželo dodnes.