Jak to začalo

Přiznám se, že doposud uplně nevím přesnou příčinu, ale přibližně v 15letech jsem si začala ubližovat. Možná to bylo samotou, jelikož mí rodiče pracovali do večerních hodin. Možná to bylo tím, že se mi kamarádky svěřovaly a chodily stěžovat a já se pak doma potichu a v soukromí hroutila. Nastoupily deprese a pocit méněcenosti. Nenáviděla jsem se. Ani nevím jak jsem na to přišla, ale zamilovala jsem se. Má láska patřila malému noži, který byl únikem z reality a bolesti. Čím víc jsme se zbližovali, tím lépe mi bylo. Neskutečně mi pomáhal. Byl to věrný přítel, který mi vždy stál po boku. Nic odemně nežádal, do ničeho mi nemluvil, jen tak tiše trpěl semnou. Když jsem udělala "zářez" nepoznala jsem hezčí pocit. Vše odešlo se stékající krví po mém zápěstí. Bylo to neskutečné, nepoznané, vášnivé.
Ruce jsem schovávala pod dlouhými rukávy a spoléhala na nevšímavost okolí. za dva roky si mých jizev nikdo nevšiml. Nikdo. Ani když jsem měla krátké rukávy. Vždy jsem byla obezřetná, ale počítala jsem s možností, že to jednou přijde a někdo se zeptá na můj "žebřík" na zápěstí. Netrvalo dlouho a samozřejmě se tak stalo. Ne ale díky všímavosti kamarádů, spolužáků. Prokletá preventivní prohlídka za to mohla. Začínám si myslet, že kvůli tomu ty prohlídky snad jsou. Jinej smysl v nich nevidim. Každopádně pani doktorka na mě rázně udeřila a dala mi ultimátum. Musela jsem vše říct rodičům. Jak se ale na mě tlačí a někdo mě do něčeho nutí, nehne semnou ani pár volů a já se zkrátka zaseknu v opozici. Trvalo dalších pár měsíců než pani doktorka zavolala rodičům sama, protože jsem samozřejmě nic neřekla.
Mamka plakala, ptala se, utěšovala mě. Bylo to snad horší než když by mě zmlátila, nebo si mě nevšímala. Nechtěla jsem jí ani tátovi ublížit. Vadilo mi, že si mě někdo všímá, že někdo řeší moje tělo, moji věc. Povolně jsem začla navštěvovat pani psycholožku. Navštěvovat však neznamenalo, že jsem z ní byla nějak odvázaná a pobrečela si na jejím rameni. Byla mi krajně nesympatická, tak jsem si vždy sedla a přemýšlela co asi chce slyšet. Vlastně ne sedla. Nutila mě abych si lehla na to příšerné lehátko. Takové to lehátko, na kterém zíráte do stropu, protože vám nic jiného nezbývá a připadáte si jak u zubaře. Nevim teda jestli to má někoho uvolnit a rozpovídat, ale já jsem žádné pozitivní účinky lehátka fakt nepociťovala. Spíš jsem utíkala do svých fantazií a celou dobu přemýšlela co bych asi tak pani psycholožce mohla říct, aby mě co nejdřív ze zubařskýho lehátka pustila. Evidentně nebyla uplně hloupá a na moje lži neskočila, protože jsem si odnášela zprávu ve které stálo "Nespolupracuje". Což byla pravda ale úzkostlivě jsem se to snažila tajit.
Jednoho krásného dne jsme jeli s mámou nakoupit a ejhle, skončily jsme v ordinaci psychiatra. Byl to ten největší podraz jakej mi máma udělala. Myslim, že sem opravdu byla celkem hodné dítě a fakt nebylo třeba mě nějak obelhávat. Naši si děsně zakládali na férovém jednání a poctivosti a pak udělají tohle. Stejnak se vsadím, že jim to někdo chytrej poradil. Nedivila bych se, kdyby má oblíbená psycholožka. Asi je zvyklá že každý puberťák při odvozu k psychiatrovi kouše, kope a škrábe tak na mě vymysleli tohle. Nevim, jinak si to vysvětlit neumim. Každopádně na tu zradu asi nikdy nezapomenu.
Pan psychiatr byl o poznání příjemnější a pochopil, že si toho spolu asi moc nenakecáme. Dostala jsem antidepresiva a po několika návštěvách i zprávu s verdiktem "panická porucha". Od té doby jsem tam nebyla. Prášky sem vysadila a pár let se cítila....normální.