Fakt bych s tím měla něco dělat

Nejsem schopná řídit auto. Bojím se, že omdlím i za volantem a svou paniku tak nezvládnu. Bojím se, že zabiju v lepším případě jen sebe. Při jízdě MHD propadám zoufalství a čekám útok z kadé strany. Pokud ne od lidí, tak z mého mozku. Jakmile mi něco zkříží plány, jednám impulzivně a nesmyslně. Na schůzku místo půl hodiny jedu hodiny tři. Mí přátelé mě mají za nedochvilnou, protože vždy chodím o pár minut později. Neví ale co tomu předchází. Neví, že vyjíždím o tři hodiny dříve abych si mohla dovolit ujet autobus, nastoupit na špatný autobus, vystoupit někde uplně jinde, nebo se jen dívat jak přijíždí metro a přemýšlet jestli mám skočit nebo ne.
Nikdo neví co tomu všemu předchází. Celý život jsem zvyklá lhát a zastírat pravdu. Zatajovat to co jsem, jak se cítím a jak mi je. Dělám to tak pořád, abych se uchránila zbytečné pozornosti a zvědavým očím okolí. Uplně stačí, že si mě prohlíží cizí lidé jakmile vejdu do obchodu, na úřad nebo do dopravního prostředku. Nepotřebuji pozornost a děsí mě. Stává se mi často, že nepochopím rozhovor, nebo otázku a reaguji na ni neadekvátně. Jakmile se na mě obrátí oči posluchačů a já zjistím, že jsem přestřelila, obracím vše v humor. Všichni mě proto berou jako cynika. Vbudovala jsem si tak krásný reflex, kdy jakmile říkám pravdu, nebo se opravud s něčím chci svěřit, usmívám se jak idiot abych situaci zlehčila. Není nad to si v takové chvíli připadat jako blbec. To vám opravdu přidá na sebevědomí, někomu něco vykládat.
No ale abych pokračovala. Ve svých 24letech se mi vrátila má první dětská láska. žiletka. Byly to zlé časy a myslela jsem na to víc a víc. Ten neustálý tlak, stres, deprese a úzkost. bylo to neúnosné a musela jsem zvolit nějaký únik. Lety "abstinence" jako by se vše znásobilo. Dořezala jsem se neuvěřitelným způsobem. Přemýšlela jsem, že zajedu na šití, ale moje uzavřenost mi to nedovolila. Asi bych se propadla hanbou. Navíc při vstupu k lékaři dostávám neskutečný třes, strach a opět paniku. V podstatě stačí když kolem mě projíždí sanitka, to jsem schopná rozdýchávat klidně půl hodiny.
Vyděsilo mě, že nemám své ubližování tolik pod kontrolou jako dřív. Dostala jsem strach. Nový druh strachu, to mi ještě chybělo. Rozhodla jsem se proto, že vše musím začít řešit. Začlo mi být čim dál hůř, v depresích jsem byla dlouhé dny a když byl někdo "proti mě", utíkala jsem buď do agrese a slovního útočení, nebo jsem se uzavírala víc a víc do sebe. Utíkala jsem před problémy, před lidmi, před zodpovědností. Začala jsem navštěvovat ordinaci psychiatra. Opět jsem nenarazila na příliš příjemnou pani, ale říkám si, že od ní potřebuji jen napsat léky. Léky mi také napsala. Další z řady antidepresiv, které jsem zhruba po dvou měsících naprosto nesmyslně vysadila. Nejsem však schopná se k ní objednat znovu. Překáží mi v tom další z mých strachů a to z telefonické komunikace. Ta komunikace je u mě zkrátka problém a přemoct se je čim dál těžší. Lidem nevěřím, nemám je ráda, ale zároveň se bojím samoty. Takových protipólů je v mém životě víc. Řežu se do zápěstí, ale dělá se mi špatně při pohledu na krev. Nenávidím lidi, ale často je vyhledávám. Bojím se cest v dopravních prostředcích ale někdy zas nejsem schopna vystoupit. Jede to se mnou z kopce.
Na radu psychiatričky jsem začala navštěvovat psychoterapii. Psychoterapeuta jsem si vybrala ale sama. Resp. provedla jsem podrobný průzkum jak se na puntičkáře sluší a patří. Vše jsem si zjistila, přečetla názory a recenze, zkrátka proklepla jsem terapeuta jak to jen šlo. Musím říct, že zatím mi připadá, že jsem vybrala víc než dobře. A co je pro mě velkým překvapením? Dokáži s ním otevřeně mluvit.